Korea

Přepis článku pro časopis Fighters:


Vážení přátelé bojových umění, rád bych se s vámi podělil o dojmy a zkušenosti, které jsem nabyl v létě 2008 v Koreji, kolébce taekwonda, národního bojového sportu a umění této země. Během tří týdnů jsem měl možnost nahlédnout pod pokličku několika dojangů neboli škol.
Taekwondo jako celek zahrnuje sportovní trénink, stejně jako trénink reálné sebeobrany. Ačkoliv skutečně sebeobranný aspekt taekwonda se obecně nevyučuje tak často a upřednostňuje se sportovní forma, dostal jsem možnost setkat se i s mistrem ze staré školy. Začínal s taekwondem v časech, kdy se tak ještě ani nejmenovalo a byl čirým zastáncem taekwonda jako bojového a nekompromisního sebeobranného umění. Pro příznivce bojových umění je známou věcí, že taekwondo takzvaně vzniklo v polovině 20. století. V této době se ovšem pouze moderně pojmenovalo a svým způsobem sjednotilo jako styl bojového umění, který se v této zemi pěstoval odjakživa. Proto se nyní často jménem taekwondo přeneseně pojmenovává korejský národní styl bojového umění i v historickém kontextu. Než se společně dostaneme ke onomu obdivuhodnému starému muži, navštívíme ještě jiná místa setkání s Cestou. Nejprve se zastavíme v Dojang mistra Kima, dobrého známého našeho korejského mistra působícího v Praze a Kolíně Lee Youn Jae. Mimochodem mistr Lee Youn Jae představuje pro české Taekwondo WTF skutečný poklad a přináší nám to nejlepší z toho, co korejské styly nabízejí. Pak navštívíme také závodní tým střední školy, školu prastarého stylu taekkyon a učitele taekwondo v tradičním pojetí, který si říká Master Blue.

Dojang Mistra Kima
Mistr Kim je relativně mladým učitelem, je mu třicet dva let. Pro nás tato informace skrývá malé tajemství, podobně jako je to tady s mnoha dalšími informacemi. Třicet dva korejských není třicet dva našich let. V Koreji se do věku započítává totiž i prenatální čas vaší existence a zároveň od ledna se automaticky počítá rok další, rozdíl se tedy může blížit i dvěma letům. Kimova škola je zaměřena především na trénink poomsae, tedy technických sestav. Jeho žáci jsou ovšem výbornými techniky po všech stránkách. Dospělí nebo děti, 90% procent všech mají zaslouženě černé pásky. Pružnost a protaženost je samozřejmostí, kopy jsou ladně modelované, zároveň energické, se správným rozložením sil. První poznatek pro studenty boje je ten, že u kopů soustředíme pozornost na koleno. Jednak je podstatné pořádně je zvednout. A zároveň musíme soustředění na rychlost a tím i sílu věnovat právě jen pohybu kolen. Nohu od kolene dál kontrolujeme pouze s ohledem na bezpečí a zdraví. Aby se síla kopu mohla cele projevit, je důležitá volnost. Druhý poznatek se týká cvičení sestavy, poomsae. Styl cvičení poomsae je založen na přirozeném rytmu, správném uvolnění, načasování a nasazení. Pohyby jsou naprosto přesné. Zároveň musí být provedeny velmi přirozeně. Podstatným prvkem v technikách rukou je společná práce obou paží. Důležité je klást více důraz na ruku, která se stahuje. Při úderech se mysl soustředí na pohyb loktů tak, aby pohyb pěsti nebyl ničím brzděn. Ramena jsou uvolněná. Jednoduchá pomůcka pro nápřahy zní: jde-li o útočnou techniku, je ruka provádějící akci uvnitř. Jde-li o obranou techniku, pohybuje se po pomyslné vnější dráze. Nejvíce mi ovšem v Kimově dojangu učarovaly akrobatické schopnosti jeho svěřenců. Velmi dobře by žáci této třídy dokázali konkurovat výkvětu našeho free stylu. Obdivuhodné bylo, že úroveň všech cvičenců byla tak vysoká. Více než polovina žáků s přirozenou lehkostí po rondátu navazovala všechny myslitelné varianty salt. Jak to dělají? Jednou z odpovědí na tuto otázku je právě lehkost, která je zároveň jedním z nejvýstižnějších přívlastků, jímž se korejské taekwondo dá postihnout. Lehkost, přirozenost, blesková rychlost, přesnost, soustředění, nasazení, píle, vytrvalost, silný duch, přátelská a pozitivní atmosféra. Kimovi cvičenci se průběžně navzájem povzbuzovali, aby nikdo nepolevoval v tréninku. Neexistovalo, že by něco nešlo. Nejednalo se tu o násilí na studentech, ale o nepolevující snahu dosáhnout správnou cestou potřebného výsledku v technice. Má osobní zkušenost s tímto přístupem se projevila na tomto příkladu: Nedařilo se mi navázat na rondát jednoduchým flikem (přemetem vzad). Trénink proto neskončil do té doby, dokud se mi skok nepovedl. Kim mě postupně instruoval, až jsem překonal blok v mé mysli. Po finálním skoku mě všichni odměnili bezprostředním srdečným jásotem. Tvůrčí atmosféra a nasazení je společná všem klubům, které v Koreji za něco stojí.

High School, závodní kjorugi tým
Spojkou mezi High School a také školou historického tekkyon, kterou probereme ke konci mi byl Master Blue. Cesta na High School jednoho městečka blízko Soulu, kde jsem navštěvoval tréninky závodního týmu školy, obnášela hodinovou jízdu autobusem skrze strmé kopce s bujnou vegetací. Cestou tam jsem si vychutnával kulisu, jež naznačovala nepřístupnou divočinu slibující nebezpečí, podobně jako trénink, který měl následovat. Cestou zpátky jsem měl čas udělat si několik poznámek z tréninku. Ocitám se v budově střední školy a pátrám po tělocvičně. Oslovil jsem proto kolemjdoucího profesora: „ Aniejo hasejo, prosím Vás, kde je tady gym?" „Dž Im?" „Ano gym." „Tak pojďte se mnou." Profesor mě dovedl do kanceláře na způsob sborovny a postavil mě před kolegu se slovy: „Tady prosím je pan Dž Im". Pan Dž Im na mě překvapeně hleděl a já na něho, pak jsem se pokusil trochu jinak vyslovit gym. Konečně to všem došlo. A vzápětí mě s nenucenou přirozeností jejich kolegyně vedla na toužené místo. Malý omyl se hladce vyřešil s veškerou zdvořilostí a úsměvem na tváři. Ptala se, jestli mluvím korejsky, protože se mi jakýmsi způsobem dařilo velmi věrně vyslovovat Dž Imovo jméno. Profesorský sbor mě obdaroval nepatrnou lekcí z přizpůsobivosti, kterou jsem měl uplatnit s mladými bojovníky. Střední škola stojí za další krátkou poznámku. Zatímco jsem procházel chodbami, ve třídách seděli žáci a učili se! Až po chvíli jsem si uvědomil, že i tady v Koreji jsou přece prázdniny. Korejští středoškoláci ale prázdniny tráví ve škole. Střední škola je pro ně nejnáročnější a nejtvrdší. Připravují se na zkoušky na univerzitu. Všudypřítomná práce a píle! Důležité je také zmínit, že v Koreji všichni velmi pečlivě dodržují časový harmonogram. V tělocvičně jsou cvičenci úderem vteřinové ručičky na dvanáctce v kleče připraveni ke krátké úvodní meditaci. Jakmile začne trénink, všichni naň stoprocentně nasměrují svou mysl. Disciplína je jedním ze základních znaků Korejců. Totiž disciplína v práci nebo tréninku. V běžném životě a projevu jsou velmi otevření, srdeční, zábavní i hluční. Trvá-li trénink dvě nebo čtyři hodiny, všichni tvrdě dřou do poslední sekundy (ale pokud jdete s Korejci třeba na pláž, je také pravděpodobné, že úderem určené hodiny zvedáte kotvy a zábava končí, respektive je už v plánu něco dalšího). Zatímco v Kimově dojangu byli všichni oblečeni do toboků, závodníci byli neformálně oděni do triček a mikin. První hodinu tréninku, kdy se žactvo rozehřívá, protahuje a procvičuje základní drily, zde kouč vůbec není. Kouří někde svou cigaretu. Přesto jeho duch je přítomen. V tréninku je řád a všichni cvičí se samozřejmým maximálním nasazením. Po rozcvičce se žáci pouští do průpravy ve dvojicích. Jede se přes tělocvičnu bezkontaktní souboj, kdy jeden útočí a druhý kontruje z ústupu, na druhou stranu se úlohy střídají. Poté se vždy prostřídají partneři do nových dvojic. Cvičenci mají bleskové starty a trénují se rychlé a vhodné reakce. Následuje trénink na lapy a nácviky soubojových situací. V tuto chvíli přichází kouč a začíná dávat instrukce a rady. Je mu snad něco mezi pětatřiceti a čtyřiceti, pupek už nepůsobí příliš sportovně a cigareta chutná, nicméně nechá-li před sebe nastavit lapu, noha drtivě, bleskově a přesně letí na cíl. Je to tam. Vysvětluje důležité detaily a opravuje práci nohou při stepu. Nejlepší zkušeností v prostředí závodního týmu, kromě samotné techniky, byla pro mě především jejich rychlost, kterou zdůrazňuji, a znovu lehkost a přirozenost. Snažil jsem se nasát jejich nasazení a snadnost, s jakou se bleskově pohybovali. Protože makali od začátku do konce, včetně závěrečné fyzičky, tak se každou chvíli povzbuzovali výkřiky. Kolektivní duch a vzájemný respekt je prodchnut nejen dojangy, ale celou společností. Mladší vždy vyjadřují naprostý respekt vůči starším, nadřízeným nebo učitelům. Starší ideálně na oplátku dokáží být velkorysí a upřímně se snaží předat své zkušenosti.

Master Blue
Svérázný Korejec, možná trochu podivín, velmi často s úsměvem na tváři. Oslovil jsem jej už z Prahy, aniž bych ho blíže znal. Zaujaly mě totiž jeho články, které jsem zaregistroval na internetu. Při našem prvním setkání mě pozval na chobotnici. Hned od začátku ústředním tématem našich hovorů bylo taekwondo, potažmo bojové umění. Praktické otázky, historické souvislosti a filozofické úvahy. Neustále za mě platil, ať jsme šli kamkoli. Tuto štědrou vlastnost měli ale všichni mí korejští přátelé. Často jsem byl v úzkých s vymýšlením způsobů, jak situaci obrátit. Modrý mě na našich setkáních podrobil i určité psychologické analýze, do níž se pustil na základě studia u svého mistra. Ponechal jsem ji bez komentáře a ani zvědavého čtenáře neseznámím s „modrými" postřehy. Nutno uznat, že jeho postřehy nebyly bez zajímavosti. Master Blue, pro mě Modrý, si tuto přezdívku sám kdysi přiřkl a její opodstatnění tkví v tom, že nechodí oblečen jinak než v modrém. Od hlavy až k patě. Včetně bot a ponožek. Modrý studuje západní filozofii na soulské národní univerzitě. O filozofii publikuje v časopisech a také mu vycházejí knížky, v nichž pojednává o logice. Jednu jsem od něho dostal a zcela logicky byla v korejštině. O něco později jsem si v obchodě koupil knihu, kterou také napsal, ale o taekwondo. Ta už byla přeložená do angličtiny. Modrý sám vyučuje tradiční taekwondo jako formu bojového umění sebeobrany. Trénink s ním nespočíval v první řadě v rychlosti, ale v pochopení několika základních principů. První zásadou bylo neustále se partnerovi ve cvičení dívat do očí. Zrak nesměl být za žádnou cenu sklopen nebo odveden jinam. Další zásada velela, že pěsti musely být po celou dobu správně sevřené. Otevřít jsem je mohl asi tak dvakrát třikrát za trénink (tří hodinový). Úderů jsme vždy odcvičili sto a pak následovalo dvacet kliků, to celé čtyřikrát nebo pětkrát. Kopy jsme také cvičili po stovkách. Důležitým principem bylo snížení těžiště. Dalším principem byl jednoduchý způsob dýchání při úderech. Bohužel je jedním z tajemství mistra Modrého a já si zapomněl vyžádat svolení k publikování tohoto tajného způsobu zachování energie. Přestože jsem se tajemství dozvěděl, po absolvování tréninku jsem se sotva dovlekl na zastávku autobusu, abych mohl vyrazit na další trénink. Cestou jsem do sebe vpravil minimálně tři litry tekutin a zároveň si několikrát musel koupit zmrzlinu, abych zchladil nesnesitelný žár. Před tréninky jsme s Modrým také probírali souvislost mezi korejskými a japonskými bojovými uměními. Vysvětloval mi, proč je karate korejského původu. Přes všechny výhrady, taekwondo a karate jsou si podobné. Jedním z tvrzení, proč karate pochází z Koreje je, že výraz kara neznamenal původně prázdný. Takto znak přepsal mistr Funakoshi, aby lépe vystihl podstatu karate. Ani neznamenal čínský, jak často samotní Japonci uvádějí. Ale znamenal korejský. Karate je tedy korejská ruka. Také jeden z nejslavnějších stylů karate Kyokushinkai založil Matsutatcu Oyama, který byl Korejec. Podobných příkladů bychom našli ještě o dost více. Např. Daitó ryú Sokaku Takedy. Takeda je jméno, které posléze v Japonsku získal starobylý korejský rod. Daitó ryú mimo jiné inspirovalo Moriheie Ueshibu při vývoji aikido a korejského mistra Choi Yung Sula při vývoji hapkido.
 Možná, že uvedená tvrzení se dají těžko důkazně doložit a ani se o to nebudu zvlášť pokoušet. Za podstatné považuji, že Korejci, kteří se o historii bojových umění zajímají, mají tento pohled na skutečnost. A protože jejich názor či spíše obraz skutečnosti je velmi pravděpodobný, je přinejmenším spravedlivé jej znát.

Mistr
Modrý mě seznámil se svým učitelem. Jednou zvečera se u mne objevil, a tak jsme vyrazili na návštěvu za jeho učitelem, mistrem. Modrý měnil i vytvářel plány za pochodu, podobně jako já, a tím se lišil od většiny spoluobyvatelů korejského poloostrova. Demonstroval tak umění improvizace, která je pro sportovní i skutečný boj tolik potřebná. (Tentokrát však u původního plánu setrval. Jsou věci, které mistrovi prostě nevysvětlíš.) Šlo o neobyčejné setkání. Jeho učitel je nefalšovaný mistr ze staré školy. Starý je 64 let, ale stále velmi vitální. Hned mě zaujaly jeho oči, které se takřka neustále usmívaly. Podali jsme si ruce a sedli ke stolku na ulici. Mluvil plynně anglicky, a tak jsem spolu s ním a Modrým hovořili. O bojovém umění, jak jinak. Modrý říkal, že je to jeho oblíbené téma. Tak jsem se mistra ptal. Odpovědí mi mezi hovorem bylo lámání mé ruky i několik poznámek o slušnosti při tisknutí ruky. Nakonec se řeč stočila k několika tisícům opakování technik denně, protože jen takový trénink vede ke skutečnému upevnění techniky. Na což jsem namítl, že to zabere půl dne, ale že až přijedu domů, tak to udělám. Řekl, ať to nedělám. Já, že ano. Což vedlo k tomu, že jsme šli cvičit, protože říkal, že nemá smysl opakovat tisíckrát techniku špatně. Na vlastním těle jsem pocítil jeho techniku, ale ne tak, abych snad nepřežil. Když mě vyzval, abych předvedl techniku já, neskrýval své překvapení. Čekal, že na tom budu hůř. Pak mě začal opravovat. Důležité bylo zapojit do techniky celé tělo. Také rotace boků měla velmi podstatný význam. Co bylo ale skutečně prvořadé? Agresivní mysl. Málokdo, jenž cvičí bojové umění, je ochoten skutečně bojovat, málokdo si udrží vůli a odvahu pustit se do boje. Když chceš udeřit nebo kopnout, musíš to udělat tak rychle, jako když chceš zabít. A stáhnout se tak rychle, abys nebyl zabit. Potkal jsem zabijáka. Výborně jsme si zatrénovali a ještě dlouho povídali o tom, co je viditelné a co neviditelné, jedli a pili. Esence poučení pro bojovníky? Platí nezaváhat, pokud jsi napaden a využít všechny šance a možnosti, které se nabízejí, vše je potenciální zbraní. Rychlost, klam, překvapení... Oči jsou okna do duše a také lžou. Celé setkaní bylo dobrodružstvím a také lekce. Nejen v „zabíjení“, nejen v technice a taekwondo.

Taekkyon
Některé základní pojmy vyjadřující principy pohybu taekkyonu: nahoru a dolů; dopředu a dozadu, krouživé pohyby pasem, kontrakce a expanze, rytmus, nádech a výdech, výkřik. Ano, hovoří k nám příroda. To vše byly první instrukce, které jsem od mistra taekkyonu dostal. Seznámil mě se základními kroky a rytmem a pak už jenom opravoval a ukazoval a já jsem padal a létal a on znovu ukazoval a já znovu poletoval. Taekkyon je opticky velmi podobný taekwondu, ale ve skutečnosti má možná blíže k judu. Protože kopy se v taekkyonu používají k odtlačení, ke strčení soupeře, k poražení soupeře na zem. Práce rukou není omezena pouze na údery, používají se zároveň úchopy a stržení. Ruce jsou v pohybu spojené s celým tělem, s břichem. Nohy se používají k podmetům a podražení soupeře. Těžiště se neustále přelévá ze strany na stranu nebo dopředu a dozadu, z nohy na nohu. Pohyby rukama, potažmo nohama nejsou ani údery ani tlačením, jsou to uvolněné, volné pohyby. Rukama se „mává",jako když ptáci mávají křídly. Podstatný rozdíl mezi taekkyon a teakwondo je, že nohy, ať už se používají pro kopy, odstrčení, nebo podražení se aplikují především na krátkou vzdálenost, ale v jakékoliv výšce. Nohy se používají k útoku i k obraně. A to velmi účinně. Není potřeba používat nohy natažené, krouživými pohyby kolen se dá krýt a navázat kopem v útoku. Nejdříve se učí jemná a dokonalá forma pohybu, ze kterého se silný kop dá vždy lehce rozvinout. Žáci mistra taekkyonu mě pozvali na Taekkyon Battle soutěž, která se tradičně pořádá pro zábavu a potěšení, stejně jako k měření sil. Na jednom prostranství mezi domy se sešli bojovníci a diváci v hojném počtu. Heslem je: Fighting! Fun! Festival! Tato událost byla zaznamenávána kamerami a patrně se dočkala nějaké televizní reportáže. Celé to vypadá jako taekwondo, judo a capoiera dohromady... Zápasy doprovází živá rytmická hudba. Úvodem bojovník, který nastupuje k souboji, neformálně a přece rituálně zatančí a nakonec mávnutím paže dá bubeníkům znamení k ukončení svého úvodního představení. Bubeníci naposledy zavíří a rozhodčí zahajuje zápas. Vrchní část oděvu bojovníků je modrá a červená. Soudcem je muž v bílém se složeným vějířem v ruce. Soutěží spolu dva týmy, v každém z nich je pět bojovníků. Zápas trvá dokud jeden z bojovníků nedosáhne tří vítězných bodů. Bod je udělen za zásah hlavy nohou a za shození na zem. To je možné provést za pomocí rukou i nohou. Je tedy v souladu s pravidly soupeře podmést, odhodit kopem tak, že ztratí rovnováhu nebo strhnout či přehodit na zem s pomocí rukou. Údery pěstí se nepoužívají. Vítěz zůstává do dalšího kola a staví se proti novému soupeři. Toto trvá tak dlouho, dokud je schopen vítězství udržet. Bojovníci spolu soupeří v duchu fair play a bojují udatně a čestně.

Závěrem
Mám pocit, že velký potenciál Koreje a tím i jejich taekwondo je obsažen v národní hrdosti, v dobrém slova smyslu. V pracovitosti a píli, ale zároveň otevřenosti a uvolněnosti. Uvolnění se projevuje už v držení jejich těla a duch, díky tělesné uvolněnosti, může být také pohyblivý a živý. Mysl a tělo je propojeno. Duch nebo duše člověka nežije sama a nezávisle. Na trénincích je vidět nebo cítit kolektivní spolupráci, i když se jedná o individuální sport. Kolektivní duch je myslím prodchnut celou Asií. Asie má z jakéhosi důvodu jiné „psychické" klima než Evropa a projevuje se na jejích obyvatelích. Je otázkou, co to způsobuje, ale měl jsem pocit, že to možná netkví v samotných lidech, ale ve vlivu krajiny, přírody, prostředí v němž je obsažen jiný duch či jiné podmínky pro rozvoj lidského potenciálu. Pobyt v Koreji mě přivedl k myšlence, že každé určité prostředí na zemi je nabité určitým nábojem, který se potom projevuje v lidské společnosti, která oblast obývá. Proto je v zájmu rozšiřování obzorů lidskosti tak dobré navštívit cizí země. Bojová umění se přirozeně vztahují k poznání člověka jako bytosti, a tak není důležité jenom studium, zkoumání fyzického cvičení a techniky. Obecně platilo, že je důležitý poctivý trénink, otevřená mysl a dobré srdce. O srdci v Koreji nikdo nemluvil, ale všude mě přijali velmi srdečně, otevřeně a pohostinně. Byla to radost cvičit. A to má trénink přinášet. Radost, uspokojení a možnost růstu. Úroveň korejského taekwonda je skutečně velmi vysoká. Mezi korejskými taekwondisty a špičkovými českými adepty ale není propastný rozdíl. Je pouze třeba se inspirovat korejskou pílí, nasazením a lehkostí, aby se naši závodníci začali více prosazovat na světových soutěžích. Také je důležité a platí to i po dvou letech, kdy mé dojmy z Koreje byly naprosto živé a čerstvé, aby se celková úroveň většiny adeptů, respektive závodníků českého taekwonda pozvedla na úroveň těch několika, kteří představují naši špičku. Sebedůvěra bojovníka stojí v podstatě na jediné kvalitě. Tou je poctivý dennodenní trénink, který dává přirozenou, živou a jednoduše použitelnou techniku. S technickými a fyzickými kvalitami jde ruku v ruce skromnost, úcta k učiteli a starším, respekt k životu. V článku jsem nerozepisoval konkrétní tréninky. Důležité je vědět, že korejští taekwondisté trénovali skutečně naplno. Oblíbeným počtem opakování techniky je stovka, ale samozřejmě jsou tréninky také pestré. Zároveň přes všechnu píli a nasazení cvičenci postrádají fanatický náboj. Jsou veselí a klidní. Shrnu-li to, byl jsem opravdu nadšený patrně ze všeho. Nadšený a překvapený dovednostmi, které předváděli a zároveň přirozeností a skromností. Navštívil jsem čtyři školy. I přes tento malý počet jsem mohl vidět, že vysoký standart těchto škol není ojedinělý. Dojem o všeobecném rozšíření kvality cvičení v korejských školách dokreslovala má návštěva Kukkiwonu, což je místo, které je považované za samotné centrum taekwonda. Náhodně jsem byl svědkem semináře pro přibližně stovku trenérů. Soustředěnost a atmosféra na semináři se tolik podobala způsobům z tělocvičen, které jsem navštívil.
Doufám, že se mi podařilo alespoň zčásti poodhrnout roušku tajemství korejského taekwonda. Taekwondo či bojové umění se nikdy nedá pochopit celé nebo snad najednou. Vždy zůstávají oblasti, které jsou tajemstvím a tím dotvářejí skutečnou dokonalost.


Autor: Jan Karel Novák


Klub Hirundo, Jan Novák: honza@klub-hirundo.cz, 608 281 765 Taekwondo, Taekwondo pro děti, Sparingy, Posilovna, Sebeobrana.

© 2010 Klub Hirundo | Všechna práva vyhrazena
Powered by Omega network a.s.

TOPlist